Hnědá revoluce na Ukrajině

Kyjev se mi velmi líbí, důvěryhodné město s příjemným měšťanským charakterem, s mnoha hospůdkami, čistými ulicemi plnými stromořadí, kde je dobrá nálada cítit v jeho zahradách a kde se prodává pivo. Před sto lety byl Kyjev jako ruská vesnice a v některých částech centra je tahle atmosféra dosud cítit.

Nyní v Kyjevě hlídkuje ozbrojená chátra ze západní Ukrajiny, neonacističtí bojovníci z “Extremní pravice”, dědicové Štepána Bandery, vojáci ukrajinského Quislinga a jeho přátel ve zbrani, všichni nacionalistické víry.

Po měsíci střetů Viktor Janukovič ustoupil, podepsal kapitulaci před EU a připravil se k útěku pře hrubou revoluční spravedlností, připravenou uštknout. Poslanci vládní strany byli poraženi a rozprášeni, komunisté téměř lynčováni, opozice dobyla parlament, jmenovala nové ministry a ovládla Ukrajinu. Na Ukrajině zvítězila hnědá revoluce. Tato velká země východní Evropy s padesáti miliony obyvatel skončila jako Libye. USA a EU v tomto kole zvítězily a zatlačily Rusko dál na východ, jak to chtěli.

Ještě se ukáže, zda neonacistická chátra, která vyhrála bitvu, bude souhlasit s předáním sladkého ovoce vítězství politikům, kteří jsou, bůh ví, tak mazaní. A ještě důležitější je, zda ti, co hovoří rusky na východě a jihovýchodě země, přijmou hnědou kyjevskou vládu, nebo jestli se oddělí, aby šli vlastní cestou, tak jak to udělal lid Izraele (jak se píše v Bibli) po smrti krále Šalamouna, kdy se bouřil proti jeho dědici řka: “Běž pryč do tvých stanů, Izraeli!” a vyhlásil nezávislost svého léna (I Král 12:16). Zatím se zdá, že přání východních “udržet celistvost ukrajinského státu” je silnější než jejich averze proti vítězným hnědým. I když shromáždí všechny své představitele a mohou vydat prohlášení o nezávislosti, neodvážili se vyhlásit převzetí moci.

Jejich velký soused Rusko se nezdá mít otevřený zájem na tomto znepokojivém vývoji. Obě ruské tiskové agentury, TASS a RIA, ani nepřinesly tuhle hroznou zprávu o Ukrajině na první straně, jak to naopak udělal Reuters a BBC: pro ně, jak je možné vidět v novinách, byla důležitější olympiáda a biatlon.

Toto chování, “hrát si na pštrosa” je pro ruská média dost typické: pokaždé, když se dostanou do nepříjemné situace, ignorují vše a v televizi dávají balet “Labutí jezero”. Udělala to tak, když se v roce 1991 zhroutil Sovětský svaz, a tentokrát místo baletu vysílala olympiádu.

Protiputinovská opozice v Rusku schválila ukrajinský státní převrat. Včera v Kyjevě, zítra v Moskvě, zpívali. Další lidový slogan je “Maidan (hlavní náměstí v Kyjevě, místo protivládních demonstrací) je jako Bolotnaya” (náměstí v Moskvě, místo protivládních protestů v prosinci 2012).

Většina Rusů byla touto událostí otřesena, ale ne překvapena. Rusko se rozhodlo před několika týdny omezit na minimum své zapojení na Ukrajině, jako by chtělo demonstrovat světu své nevměšování, chování přesahující do nevědomosti. Zatímco ministři zahraničí zemí EU a jejich spojenci se nahrnuli do Kyjeva, Putin poslal Vladimíra Lukina, komisaře pro lidská práva, starého pána, na nízké úrovni a s malou politickou váhou, aby čelil ukrajinské krizi. Ruský velvyslanec Zurabov, další ne-entita zcela zmizel z očí veřejnosti. Nyní byl povolán do Moskvy. Putin udělal jen jediné veřejné prohlášení k Ukrajině, jakoby se jednalo o Libyi nebo o Mali, a ne o sousední zemi, tak blízkou ruskému zázemí.

Takový přístup nevměšování se očekávat ale bylo možno očekávat: Rusko se nevměšovalo do katastrofálních ukrajinských voleb v roce 2004, ani do gruzínských voleb, které znamenaly nástup extremně protiruských vlád. Rusko se zapojuje jen tehdy, když dojde k opravdovému boji v poli, a když legitimní vláda požádá o pomoc, jako tomu bylo v Osetii v roce 2008, nebo v Sýrii v roce 2011. Rusko podporuje toho, kdo opravdu bojuje za svou věc, v opačném případě se trošku zklamaně postaví stranou.

Západ nemá tento typ odstupu a jeho představitelé jsou vždy mimořádně aktivní: představitelka amerického ministerstva zahraničí Victoria Nulandová strávila v Kyjevě dny a týdny, krmila povstalce koláčky, rozdávala miliony pašovaných zelených papírků, setkávala se s jejich vůdci, plánovala a osnovala státní převrat. Kyjev je dnes zavalen vůní nově vytištěných dolarů. Velvyslanectví USA je rozdává všem jako rozjařený Texasan v nočním klubu. Každý z mladíků, který bojoval, dostal pět set dolarů týdně, kvalifikovaný bojovník až tisíc a velitelé čet dva tisíce dolarů – pěkné prachy na ukrajinské poměry.

Ale dolary nejsou všechno, jsou potřeba i lidé, aby uskutečnili státní převrat. Byla zde opozice, a když Janukovič v demokratických volbách zvítězil, tři strany volby prohrály. Mohly své stoupence hnát do ulic, aby pokojně manifestovali nebo udělali sit-in. Ale byl by v tom případě někdo, kdo by v kritickém momentě bojoval? Asi ne. (Nulandová vypočítala americkou investici “na budování demokracie” na pět miliard dolarů.) Bylo možné tyto lidi povolat na hlavní náměstí na demonstraci. Ale ti, kdo platí tzv. nevládní organizace, jsou plaší lidé, ztěží by riskovali své dobré bydlo. A USA potřebovaly k odstranění demokraticky zvoleného prezidenta od moci lepší bitevní nástroj.

Hadí vejce

Hadí vejce byly vyseděny na západní Ukrajině: ze synů kolaborantů s Němci, sáli nenávist vůči Rusům spolu s mlékem svých matek. Jejich otcové formovali sítě pod velením Reinharda Gehlena, šéfa německých špionů. V roce 1945, když bylo Německo poraženo, Gehlen přísahal věrnost USA a daroval svou špionážní síť CIA.

Partyzánská válka proti Sovětům trvala až do roku 1956 a jejich krutost byla legendární, terorizovali obyvatelstvo, aby bezezbytku splnili příkazy svých velitelů. Je všeobecně známo, že mnozí Ukrajinci podezřelí z pouhých sympatií k Rusům byli zardoušeni holýma rukama. Otřesné přiznání jednoho z účastníků vypráví o jejich činnosti na Volyni: “Jednou v noci jsme uškrtili 84 mužů. Uškrtili jsme dospělé, co se týká malých dětí, drželi jsme je za končetiny, rozhoupali jsme je a rozbíjeli jsme jim hlavy o veřeje dveří.. Dvě pěkná děvčata, Stěpa a Olja, 12 a 14 let staré. roztrhli jsme tu mladší na dvě části, a nebylo třeba uškrtit její matku Julii, zemřela na infarkt” atd atd. Povraždili stovky tisíc Poláků a Židů a zúčastnili se i hrozivého masakru dětí v Babijaru za účasti Němců, určitým způsobem to bylo podobné jako s izraelskou spoluvinou při masakrech Palestinců v Sabře a Šatíle provedených libanonskými fašisty z Falangy.

Synové těchto vrahů vedených Banderou byli vychováni k nenávisti vůči komunismu, Sovětům a Rusům a k oslavování toho, co dělali jejich otcové. Stali se diamantovým hrotem protivládních, proamerických rebelů na Ukrajině, extrémně pravicový sektor, vedený ultraextremním fašistouDmytro Jarošem . Byli připraveni bojovat, zemřít a zabíjet. Tato organizace byla schopna přitáhnout zájem potenciálních rebelů i z různých směrů: jejich mluvčím je mladý Rus, konvertovaný Ukrajinec, nacionalista Artem Skoropadsky, novinář mainstreamu Kommersant-UA, tiskového nástroj oligarchů. Jsou známy podobné případy mladých Rusů, kteří se například připojili do salafitských struktur a stali se v horách Kavkazu sebevražednými atentátníky, mladí toužící po akci a obětování se nemohli být uspokojeni v konzumní společnosti. Je to slovanská varianta Al.Kajdy – skutečné neonacistické útočné oddíly, které jsou přirozeným spojencem USA.

Jsou to lidé, kteří nebojují jen proto, aby země vstoupila do EU a proti setrvávání v ruském vlivu, ale bojují i proti Rusům na Ukrajině a proti ukrajinskému etniku mluvícímu rusky. Rozdíl v chování je sporný: před vyhlášením nezávislosti v roce 1991 tři čtvrtiny obyvatel upřednostňovaly ruský jazyk, poté další vlády nutily obyvatelstvo používat ukrajinský jazyk, pro ukrajinské neonacisty ten, kdo mluví rusky, je nepřítel. Můžeme udělat srovnání se Skotskem, kde se mluví anglicky, zatímco nacionalisté by chtěli přinutit všechny mluvit jazykem Burnsovým.

Za diamantovým hrotem Pravého sektoru se svými horlivými antikomunistickými a antiruskými bojovníky stála větší organizace, která mohla počítat s neonacisty z Tagnibokovy Svobody. Před několika lety vyzval Tagnibok lid k boji proti Rusům a Židům, nyní se stal opatrnějším, pokud jde o Židy, ale je stále antiruský. Tagnibok byl tolerován nebo dokonce povzbuzován Janukovičem, který se pokoušel napodobit francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca, jenž vyhrál druhé kolo voleb proti nacionalistovi Le Penovi, jist si, že by prohrál volby proti každému jinému soupeři. Janukovič s pomocí stejné techniky chtěl Tagniboka jako svého porazitelného soupeře ve druhém kole prezidentských voleb.

Strany, které se dostaly do parlamentu (největší strana Julie Timošenkové s 25 % křesel a menší strana boxera Klička s 15 %), podporovaly lidovou nespokojenost a prohrály volby.

Spojenectví nacionalistů a liberálů

Tak se ve východní Evropě pod deštníkem nové politiky USA vytvořilo spojenectví mezi nacionalisty a liberály. Zkouška již byla provedena před dvěma lety v Rusku, kde se Putinovi nepřátelé spojili v sílu tvořenou liberály orientovanými prozápadně a s více či méně extremistickými ruskými nacionalisty a všemi neonacisty.

“Liberálové” nebojují, jsou v masách nepopulární, zahrnují v sobě vysoké procento Židů, homosexuálů, milionářů, liberálních novinářů, zatímco “nacionalisté” mohou oslovovat velké neindoktrinované masy, téměř jako bolševici, a bojují. Toto je koktejl preferovaný USA a to je spojenectví, které dosáhlo po pokusu ujmout se moci a sesadit Putina ve volbách do Moskevského zastupitelstva 20 % hlasů. Při druhém pokusu na Ukrajině byla akce úspěšná.

Připomínáme: pro liberály není nutná podpora demokracie. Dělají to jen tehdy, když jsou si jisti, že jim demokracie přinese to, co chtějí. Jinak mohou spojit své síly s těmi z Al Kajdy, tak jak tomu je v Sýrii, s islámskými extremisty jak se to děje v Libyi, s armádou jako v Egyptě, nebo s neonacisty jako se to děje nyní v Rusku a na Ukrajině. Historické liberál-nacistické spojenectví nefungovalo, protože staří nacisté byli nepřáteli bankéřů a finančního kapitálu a tedy byli také proti Židům. Této překážce se lze vyhnout: například Mussolini se nejevil být nepřátelský vůči Židům, měl ve své vládě několik židovských ministrů a dokonce se stavěl proti Hitlerovu protižidovskému chování, říkal, že Židé jsou užiteční a srdeční. Hitler odpověděl, že kdyby i on povolil smíchání s Židy, tisíce by jich bylo připraveno vstoupit do jeho strany. Dnes už tento problém vyvanul: moderní neonacisté nejsou nepřátelští vůči Židům, bankéřům a ani vůči homosexuálům. Breivik, norský vrah, který zavraždil desítky lidí, byl jedním z mimořádných příkladů neonacisty, přítele Židů. Takoví jsou ukrajinští a ruští neonacisté.

Zatímco stará Banderova chátra zabíjela každého Žida (a každého Poláka), se kterým se setkala, jejich moderní dědicové disponují velmi cennou podporou Židů. Oligarchové židovského původu (Kolomojsky, Pinčuk a Porošenko) je financují, zatímco významný židovský vůdce, prezident Židovských organizací a obcí na Ukrajině, Josef Zissels, je podporuje a ospravedlňuje. V Izraeli jsou mnozí příznivě nakloněni Banderovi, vyprávějí, že Bandera nebyl antisemita, protože jeho lékař byl Žid (jako ten Hitlerův). Židé nejsou proti nacistům, pokud oni nejsou zaměřeni proti nim. Terčem ruských neonacistů jsou tádžičtí imigranti a terčem ukrajinských neonacistů jsou rusky mluvící lidé.

Revoluce: hlavní směry

Revoluce si zaslouží několik řádek: Janukovič jako prezident nebyl tak špatný, byl opatrný, a současně slabý, ale pak se Ukrajina dostala na hranici finančního bankrotu. Janukovič se snažil zachránit situaci připojením se k EU, ale EU neměla peníze na rozhazování. Pak se snažil dosáhnout dohody s Ruskem a Putin mu nabídl východisko, aniž by požadoval zapojení Ukrajiny do ruského vozu. To vyvolalo prudkou reakci EU a Spojených států, znepokojených případným posílením Ruska.

Januk, jak ho lidé nazývají, měl málo přátel. Mocní ukrajinští oligarchové ho nemilovali. Kromě obvyklých důvodů a také kvůli rabiátským způsobům jeho syna, který shrabával pro sebe byznys, který chtěl udělat někdo jiný. Mohli dát zapravdu vůdci Běloruska Lukašenkovi, který se vyjádřil o neortodoxních způsobech Janukova syna při získávání podniků vedoucích k jejich likvidaci.

Janukův elektorát, rusky mluvící lid Ukrajiny (a je to většina v zemi, tak jako ve Skotsku většina mluví anglicky) byl zklamaný, protože jim nedal právo hovořit rusky a učit rusky i své děti. Stoupencům Julie Timošenkové se Januk nelíbil proto, že jejich vůdkyni zavřel do vězení. (I když si to zasloužila, protože najímala vrahy, ukradla miliardy ukrajinskému státu společně s bývalým předsedou vlády a kvůli nečestným kšeftům s Gazpromem ke škodě ukrajinských spotřebitelů.) Nacionalističtí extremisté ho nenáviděli, protože nevykořenil ruštinu.

Útok proti zvolenému prezidentovi zaranžovaný Spojenými státy americkými postupoval podle instrukcí Geneho Sharpa, jež zní:

Vybrat ústřední náměstí a zorganizovat pokojný masový sit-in.
Donekonečna hovořit o nebezpečí, že dojde k násilí.
(Když autority hned nereagují) vyprovokovat krvavé střety.
Oznámit všem a se vší vehemencí, že došlo k bezcitnému zabíjení.
Dosáhnout bodu, kdy úřady budou vyděšeny a ohromeny.
Dál pokračovat a odstranit je z jejich role.
Nová moc musí být připravena dosáhnout převahy.

Nejdůležitější prvek tohoto schématu ale nebyl nikdy prohnaným Sharpem vysloven a z tohoto důvodu hnutí Occupy Wall Street (které postupovalo podle těchto pravidel) nedokázalo dosáhnout požadovaného výsledku. Musíte mít na své straně pány diskurzu, tedy západní mainstreamové sdělovací prostředky. V opačném případě tě vláda rozdrtí jako to udělal s Occupy a s mnoha dalšímu podobnými hnutími. Ale zde se západní media plně seřadila na stranu rebelů, neboť události byly zorganizovány ambasádou USA.

V prvním momentě shromáždily osoby na sit-in demonstraci na náměstí Nezávislosti zvaném “Náměstí Maidan” své známé lidi: byli to ti, co dostávali granty od USAID prostřednictvím sítě nevládních organizací – napsal Andrey Vajra, expert na ukrajinské otáky – sítě oligarchy na útěku Choroškova, neonacisté z radikální pravice a radikálové ze Společné věci. Tato pokojná manifestace byla štědře udržována účastí umělců a bezplatným podáváním jídla a pití a povzbuzováním svobodného sexu – v centru probíhal karneval, který začal přitahovat masy, jak by se to dělo v jakémkoli známém městě světa. Tyto karnevalové oslavy byly placeny oligarchy a americkou ambasádou.

Ale karneval nemohl trvat věčně.

Jak se čte v bodě 2.: Začaly se šířit zvěsti, že policie lidi násilně rozehnala, lidé se polekali a začali odcházet. Jen několik aktivistů zůstalo na náměstí.

Jak se čte v bodě 3. Začala provokace prostřednictvím západního agenta v administrativě, jmenoval se Sergej Levočkin. Napsal dopis, že odstupuje ze své funkce, odeslal ho a pak vydal rozkaz, aby policie rozehnala sit-in i za pomoci násilí. Policie se uvedla do pohybu a rozehnala aktivisty. Nikdo nebyl zabit, nikdo nebyl vážně zraněn, dnes, kdy je více jak 100 mrtvých, je směšné připomínat tuto epizodu, ale opozice vznesla obvinění, že došlo ke krvavým usmrcením. Svět médií, tento mocný nástroj v rukách Pánů diskuse, začal psát, že Janukovič zmasakroval děti.

EU a USA ihned začaly hovořit o sankcích a cizí diplomaté se uvedli do pohybu na ochranu pokojných manifestujících, a v téže chvíli byla poskytnuta silná ruka davu na Maidanu, když tam byli vysláni ozbrojení muži a rváči z extrémní pravice.

Doposud jsme hovořili o Gene Sharpovi, ale ti z Maidanu měli dalšího spojence-poradce, Guy Deborda a jeho koncept Společnosti spektáklu: Nebyla to skutečnost, ale dobře sehraná hra k uvěření, tak jak se to stalo v minulosti, v srpnu 1991, se “státním převratem v Moskvě”. Janukovič udělal všem pro to, aby posílil odpor na Maidanu: poslal policii rozehnat demonstranty, ale poté, co splnili polovinu úkolu, je stáhl zpět, a tak to dělal každý den. Po takovém zacházení začne kousat i velmi klidný pes.

Spektáklu podobná nereálná kvalita událostí v Kyjevě byla zdůraněna příjezdem válečného štváče impéria, neokonzervativního filosofa Bernarda-Henri Levyho, který dorazil na Maidan stejně jako přijel do Libye a do Bosny a požadoval respektování lidských práv a vyhrožoval sankcemi a bombardováním. Pokaždé když dorazí on, začíná válka. Doufám, že nebudu nikdy v zemi, kterou má Levy v programu navštívit.

Prvními obětmi Hnědé revoluce byly pomníky, ty Leninovy, protože rebelové nenávidí komunismus v každé jeho formě, a nenávidí pomníky připomínající světovou válku, protože povstalci byli na straně těch, kdo ji prohráli, na straně německých nacistů.

Historie nám poví, do jaké míry Januk a jeho poradci chápali, co dělají. V každém případě svými neúčinnými zásahy neozbrojené policie povzbudili oheň Maidanu. Neonacisté z Maidanu použili odstřelovače proti policistům, byly zabity desítky osob, ovšem prezident Obama vyzval Januka, aby se zastavil a on se zastavil. Když znovu začali střílet, poslal tam znovu policii. Ale jeden diplomat EU mu pohrozil obžalobou před soudem v Haagu a on svou policii jako vždy odvolal. Za těchto podmínek by nemohla fungovat žádná vláda.

Nakonec se zhroutil, podepsal se na vytečkovaný řádek a odletěl neznámo kam. Rebelové se ujali moci, zakázali ruský jazyk a začali vykrádat Kyjev a Lvov. Nyní se život pokojných obyvatel Kyjeva změnil v peklo: krádeže na denním pořádku, mlácení a zabíjení, které narůstá. Vítězové připravují vojenskou operaci proti ruskojazyčným oblastem na jihovýchodě Ukrajiny. Spektákl revoluce se může stát opravdu krvavým.

Někteří Ukrajinci doufají, že Julie Timošenková, právě opustivší vězení, dokáže zastavit rebely, další doufají, že prezident Putin bude věnovat ukrajinským událostem náležitou pozornost, když Olympijské hry už naštěstí skončily. Spektákl ale neskončil, alespoň do té doby než se spustí opona, ale dokud herci pokračují v recitování, nevíme, jak tohle drama skončí.

Autor: Izrael Shamir, Information Clearing House

Překlad: Komunistický svaz mládeže