Israel Shamir

Ideas that will Derail the descent to Barbarity

Umlčená Kleió*

Vážení čtenáři,

Itálie je v tomto ročním období nádherná. Údolí pokrývá svěží zelená tráva, začínají rašit první fíky a květy třešní už spláchly jarní deště. Byl jsem zde na konferenci Holocaust a Blízký východ: umlčená historie, kterou pořádal slavný profesor Claudio Moffa. Je hodně podobný Paulu Newmanovi; vysoký, vznešeně vypadající modrooký Ital, který rád jezdí do jednosměrek v protisměru. Jeho odpor k zákazům se neomezuje jen na dopravní značky: nesnáší omezení ani v historické diskusi. Proto se dotkl nejžhavějšího a nejvíce tabuizovaného tématu dnešní Evropy a zorganizoval konferenci, kterou navštívila řada profesorů historie – z univerzit v Sieně a Kalábrii, Turíně a Neapoli, Římě a Urbinu; spisovatelé a novináři z celé Itálie a já jako jediný cizinec. Tato konference se konala na Moffově domovské univerzitě v Teramu, okouzlujícím a přitažlivém středověkém městě v Abruzzských Apeninách, ve stínu zasněžených vrcholů Gran Sasso. Z mnoha návštěvníků a řečníků bych zmínil Prof. Maura Manna, jehož články můžete najít na mém webu, a Dr. Tiberia Grazianiho, vydavatele magazínu Eurasia. Článek o konferenci a projevy si můžete přečíst na webu prof. Moffa http://www.mastermatteimedioriente.it/. Zde přináším svůj projev.

(Projev přednesený na univerzitě v Teramu v Itáli na konferenci Holocaust a Blízký východ: umlčená historie, 18. dubna 2007)

Člověka by nemělo ohromovat, že je Kleió, vznešená múza historie, umlčována. Historie není mírumilovnou sbírkou faktů a trivialit. Historie je věčná bitva, protože její přepsání může změnit svět. Minulost nemůže nikdo změnit, jak říká staré přísloví, a je to pravda. Ale pokud jsme nespokojeni s přítomností, můžeme pozměnit své chápání minulosti a to změní i naši budoucnost. To je známo odnepaměti a právě to je ten důvod, proč byla historie svěřena do péče nedotknutelným hlídačům. Kdo ovládá minulost, rozhoduje o budoucnosti. Téma této konference je přesně o tom: jsme nespokojeni se současností, obracíme se k minulosti a jejím přehodnocením se snažíme ovlivnit budoucnost. Pokud jsou některé části historie silně bráněny nebo naopak úplně zvráceny, tím větší důvod k jejich napadání máme.

Holocaust rozhodně není jediným silně bráněným historickým tématem, kde se provinilec může dostat do problémů. V Itálii se nedávno díky publikaci profesora Ariela Toaffa Passovers of Bloodznovu objevila stará otázka židovského obětování lidí. Jak už možná víte, profesor Toaff dokázal, že se někteří Židé, obvinění ve středověku z únosu a zabití křesťanských dětí, tímto zločinem skutečně provinili. Ti pak byli popraveni za brutální vraždu, a nebyly to oběti údajných křesťanských předsudků nebo prastarého antisemitismu. Někdo si může říct, že to je důvod pro oslavu: tito zločinci nebyli obětí pomluv, ale byli řádně potrestáni; spravedlnosti bylo učiněno zadost a novodobí Židé by měli být šťastní, že středověké protižidovské předsudky jsou jen mýtem podobným mýtu o německém vyrábění mýdel ze Židů.

Jenže židovské organizace vůbec nejsou šťastné. Právě naopak, na židovského profesora středověkých židovských studií na Izraelské univerzitě tvrdě zaútočily. Duševně týraný, téměř pronásledovaný profesor nakonec ustoupil a knihu zničil (naštěstí to v dnešní době není tak snadné a lze si ji přečíst na http://www.vho.org/aaargh/fran/livres7/pasque.pdf), vzdal se malého finančního obnosu, který dostal od vydavatele, ve prospěch židovské inkvizice ADL, a bylpřinucen k pokání.

Izraelský parlament (knesset) zvažuje poslat dr. Toaffa do vězení, jiní ho chtějí zažalovat o všechen jeho majetek a vidět, jak umírá jako chudák a vyvrhel. Zde v Itálii je dr. Toaff přirozeně srovnávám s Galileem, velkým italským vědcem, jenž byl za své objevy perzekuován a před smrtí v plamenech dal přednost pokání.

Dílo dr. Toaffa lze srovnat s prací jeho italského židovského kolegy, dr. Carla Ginzburga, autoraThe Witches‘ Sabbath. Ginzburg dokázal, že Furlandi, to jest obyvatelé Furlandska, sousedé Benátek, provozovali černou magii, z níž vycházely jejich prastaré obřady plodnosti. Toaff došel k podobnému závěru u Židů. Prokázal, že se zabývali černou magií, která přerostla do jejich starověkého kultu pomsty a spasení prostřednictvím krve. Jenže Furlandi zůstali v klidu, kdežto Židé profesora málem zlynčovali. Tak se ukázalo, že Furlandi jsou přístupní lidé, kteří dokáží na přečiny svých předků pohlížet s mírnou zvídavostí, kdežto Židé stále nedokáží přijmout realitu své nevýlučnosti, nevyvolenosti a neposvátnosti.

Dr. Ginzburg a dr. Toaff tak dokončili proces přezkoumávání středověku, který dobře popsal Mircea Eliade v Occultism, Witchcraft, and Cultural Fashions. Eliade píše: „Před nějakými 80 lety považovali přední vědci Joseph Hansen a Henry Charles Lee černou magii za vynález inkvizice, ne čarodějů. Příběhy o čarodějnických sabatech, satanistických obřadech, orgiích a zločinech považovali za výplody fantazie nebo výsledky mučení za účelem přiznání. Teď víme, že černá magie nebyla výmyslem inkvizice.“ A můžeme dodat, že ani židovské lidské oběti, které byly prokázány nade vší pochybnost.

Toaff se zabýval případem Šimona z Trentu, dítěte, které bylo rituálně zavražděno židovskými vyznavači černé magie. Vina několika Židů byla prokázána tím nejlepším soudem, jaký tehdy kdo mohl mít, a nevinní Židé netrpěli víc než nevinní muslimové v USA po 11/9. Dalším případem byl Hugo z Lincolnu, dítě rituálně zavražděné roku 1255: Z 90 Židů zadržených po zločinu jich bylo přes 70 bez újmy propuštěno a byli prohlášeni za nevinné, kdežto ty, kteří byli shledáni vinnými, pověsili: těžko lze tedy tvrdit, že to byl akt „kolektivní viny“!

Je nestydatým příkladem etnické zaujatosti, že Židy editovaná Wikipedia popisuje Huga z Lincolnu jako „údajně zavražděného“, zatímco prokázané obvinění nazývá „urážkou národa“. „Urážka národa“ je v těchto případech standardní definice, která naznačuje, že tihle vždy nevinní Židé byli očerněni zaujatými křesťany. Ale pokud si lze z těchto dávných trestněprávních případů odvodit nějaké morální ponaučení, pak to, že pravidelně vítězil evropský smysl pro spravedlnost a slušnost; zatímco provinilí Židé byli potrestáni, nevinní Židé v křesťanské Evropě jako jediná nekřesťanská komunita dál žili a prosperovali.

Ani muslimská spravedlnost nebyla horší: roku 1840 byl v Damašku několika Židy zavražděn katolický páter. Židé se ke zločinu doznali a byli potrestáni. Avšak prosperitu jejich bratrů to nijak nezasáhlo, a Farkhi, Žid z Acre, byl považován za nejbohatšího muže v Sýrii i po této aféře. Tento případ zkoumal velký orientalista, Sir Richard Burton, britský konzul v Damašku, který začínal jako otevřený filosemita („Pokud bych si mohl zvolit rasu, byl bych nejspokojenější, kdybych mohl patřit k židovské.“), ale v tomto případě výrok o vině uznal a napsal o této aféře rozsáhlé pojednání. Londýnští Židé koupili Burtonův rukopis za velké peníze od jeho dědiců, a tak nebyl od tehdy až dodnes nikdy vydán. Je držen ve sklepeních Výboru zástupců britských Židů. Britský židovský novinář Aaronovitch peskoval Sýrii kvůli jednomu ministrovi, jenž si o tom dovolil napsat. O Burtonově vyšetřování se vůbec nezmínil, jen vykřikl „urážka národa“, jako by to všechno vysvětlovalo.

Ano, před holocaustem tu byla urážka národa. Když člověk čte židovské a judeofilní texty z období před druhou světovou válkou, musí si všimnout, že v judeocentrickém vesmíru nebylo místo, které dnes okupuje dogma holocaustu, prázdné; zabíraly ho pogromy v Rusku, Dreyfusova aféra, inkvizice, vyhnání ze Španělska, zničení Templu a ve značné míře „urážka národa“. Jejich poselství bylo stejné: proklamovali věčné, ojedinělé, bezdůvodné a neopodstatněné utrpení Židů způsobené iracionální nenávistí Nežidů; spojovali se a mobilizovali Židy proti Nežidům; část závisti, nepřátelství a nedůvěry proměnili v soucit a dokonce mezi nejlepšími z gójů vyvolali pocit viny.

Případ dr. Toaffa může pomoci našim přátelům, kteří se utápí v historkách o holocaustu, aby pochopili smysl. Respektuji disidenty/popírače za to, že jdou proti proudu, avšak nesdílím jejich entuziasmus. Ano, tyto historky o nezaslouženém a ojedinělém utrpení by mohly být vyvráceny na základě faktů. To udělal dr. Serge Thion, když poukázal na to, že velký vykladač holocaustu, Elie Wiesel, raději odešel se svými nacistickými pronásledovateli, než aby zůstal se svými ruskými osvoboditeli. To udělali dr. Toaff a Sir Richard Burton ohledně krvavé oběti, když dokázali, že reakce úřadů byly přiměřená a legitimní.

Ruský historik Kožinov, zabývající se ruskými pogromy, dokázal, že v těchto násilných střetech bylo zabito víc Nežidů než Židů. Bjalik, židovský národní básník, popsal největší a nejkrvavější pogrom v Kišiněvu tak, že šlo o největší masakr, při němž byla v ulicích záplava krve, a jeden izraelský novinář napsal v nedávném vydání Ha’aretz, že „nikdo nezpochybňuje právo ruského národa na existenci kvůli tomu, že křesťané v Kišiněvu na začátku 20. století zatloukali hřebíky do očí židovských dětí“. Jenže narozdíl od případů italských a anglických dětí, umučených k smrti židovskými vyznavači černé magie, byla tvrzení o „hřebících do očí atd.“ skoro ihned vyvrácena a odkázána do říše fantazie. A celkové ztráty na životech v Kišiněvu představovaly 45 obětí, to je jedna čtvrtina Deir Yasin nebo měsíční důsledek intifády.

Takže všechny tyto příběhy o nevyprovokovaném utrpení lze smést ze stolu, ale proč se obtěžovat, když jediná věc, kterou si producenti těchto příběhů přejí, je vnutit vám představu, že Židé jsou jedineční a zvláštní, že trpěli víc než kdokoliv jiný a proto mají na své chování nárok, že jsou to ti nejlepší a každý, kdo o tom pochybuje, je posedlý záhadným antisemitismem. Tyto příběhy jsou vytvářeny, aby vzbuzovaly zuřivost Židů vůči jejich údajným pronásledovatelům, c’est tout(francouzsky „to je všem“; pozn. překl.).

K těmto příběhům o obětech mám velký odpor, a nejen proto, že jsou z faktického hlediska tak chatrné. Tyto příběhy o obětech nejsou důsledkem, ale příčinou utrpení. Kdykoliv se objeví historky o nevyprovokovaném pronásledování, nemějte pochyb o tom, že jejich tvůrci připravují svá vlastní zvěrstva. Židé se oháněli příběhem o holocaustu, když roku 1948 likvidovali pokojné palestinské obyvatelstvo. Arméni vykládali svůj příběh o jedinečném nevyprovokovaném utrpení, když masakrovali nevinné civilisty Ázeri (obyvatelé Ázerbajdžánu; pozn. překl.) ve válce v Karabachu v letech 1991-1994, kdy utíkaly stovky tisíc uprchlíků do Baku. Poláci a Češi se oháněli příběhy o svém utrpení za Říše, když vyháněli miliony etnických Němců ze zemí jejich předků, a Ukrajinci, kteří vyprávěli příběhy o svém utrpení v Rzecz Pospolita, zabili tisíce volyňských Poláků.

Národnostní politika je paralelní s genderovou politikou, jak to nastínil Otto Weininger: feministky podporovaly historky o utrpení žen pod jejich věčnými mužskými utiskovateli, čímž způsobily rozpad mnoha rodin, ochuzení žen a zženštění mužů. Historky tohoto typu lze vyvážit opačnými historkami. Ačkoliv je pravda, že muži dominují fyzickému násilí, ženy jsou mnohem zdatnější ve slovní agresi. Ostrý jazyk Lady Macbeth nebyl o nic méně vinný než Macbethův ostrý nůž. Ženy ví, jak muže vyprovokovat, a ti reagují – někdy polibkem, jindy ranou a někdy kulkou. José zabíjel, ale Carmen provokovala. I přes propagovaný mýtus svalnatých dívek typu Barb Wire jsou ženy ve fyzických útocích méně úspěšné, proto mají tendenci fyzické násilí zakazovat, kdežto slovní uznávají.

Ale zpět k tématu. Pokud Turci zabíjeli, Arméni provokovali; a ať kdekoliv probíhaly akce proti Židům, byly způsobeny právě akcemi Židů. Ano, ostře popírám existenci antisemitismu jako „iracionální nenávisti k Židům“. Nic takového prostě neexistuje. Židovstvo bojovalo proti každé moci, od římskokatolické církve po Standard Oil Company. Židé nejsou jehňátka, ale poměrně aktivní činitel ideologického a ekonomického života. Člověk může být jejich zastáncem nebo odpůrcem. Ale nenávist? To opravdu ne. Nežidé byli k Židům obvykle férovější než naopak. Dokonce i „urážka národa“ se ukázala ne jako urážka, ale jako obyčejný trestněprávní případ.

Existovala v Evropě a na Středním východě nějaká protižidovská opatření? Bezpochyby ano. Ale způsobila je „iracionální nenávist“? Americká vláda roku 1911 skoncovala s mocnou říší Johna D. Rockefellera. Protože nebyl Žid, Rockefeller nemohl tvrdit, že za to může antisemitismus. Neříkal, že k tomu došlo proto, že se jim nelíbil jeho vzhled, rasa, chování, manýry nebo že to je boží trest za jeho hříchy. Oni Standard Oil Company zlikvidovali proto, že se stala příliš silnou. Ze stejně dobrých důvodů zlikvidoval prezident Putin ropnou společnost nepoddajných oligarchů. Ne proto, že to byli Židé, nebo že podporovali demokracii. Síla vyvolává požadavek po opoziční síle, a Židé byli a jsou silní.

Židovstvo je silnější než katolická církev, jak nám ukazuje osud italského vědce srovnatelný s osudem dr. Toaffa. Včera jsem viděl pomník Giordana Bruna, mučedníka vědy. Je na něm napsáno: „Byl zabit katolickou církví, nepřítelem vědy.“ Když projdete stovky knih, ležící všude na internetu, dozvíte se, že za tento zločin může církev. Klidně to můžete svobodně prohlásit a nikdo na vás nebude řvát: „CELÁ církev? Copak jsou vinny miliony katolíků od Brazílie po Polsko? Hanba vám! Vy jste antikatolík!“ Poslední papež to dokonce ještě obhajoval.

Marně byste však hledali pomník připomínající židovského filozofa, vědce a skeptického rabína Samuela Ibn Zarzu, autora Miklal Yofi, jenž vyslovil své pochybnosti o stvoření a byl za to ve Valencii upálen na hranici – na příkaz Židů. A teď čekám na pokřiky: „Všech Židů? Antisemito!“ Cože, nikdo to neříká? Bože, to jsme museli pokročit. V Book of Lineage, židovské knize z 15. století, jíž jsem měl tu čest přeložit (do angličtiny), je glosa: „Když rabíni četli ten a ten rok od stvoření světa, Zarza si dal ruku na vousy a řekl, že svět existoval už dřív. Hlavní rabín Isaac Campanton vstal a řekl: ,Proč ten keř ještě nebyl spálen? Ať shoří!‘ (Zarza je druh kastilské křoviny; šlo tu o slovní hříčku narážející na Exodus 3:3 – Protož řekl Mojžíš: Půjdu nyní, a spatřím vidění toto veliké, proč neshoří keř.). Tito rabíni ho postavili před soud a ten ho za uznání dřívější existence světa odsoudil k trestu smrti upálením.“

Takže tu máme dva vědce, oba upálené, ale jednoho poslala na hranici církev a druhého Židé. Když se budete zabývat detaily, narazíte na spoustu podobných věcí. Samuel Ibn Zarza byl popraven na popud Židů. Existují určité náznaky, že Židé byli aktivní v zákulisí i při odsouzení Giordana Bruna, protože ten byl silně protižidovský. Giordano Bruno nazval Židy „tak morovou, leprózní a nebezpečnou rasou, že by měli být vykořeněni a zničeni ještě před narozením“. (Giordano Bruno, Spacio della Bestis Trionfante, 1584). Tento názor k jeho popravě přispěl, protože Židům se od úřadů dostávalo vyslyšení a vždy existovalo dost úředníků ochotných plnit jejich příkazy. Jenže v případě Bruna po tom nejsou žádné zjevné stopy, takže jeho případ zůstává známý, kdežto případ Samuela Ibn Zarzy je buď zapomenut nebo popírán.

Pokud si otevřete Židy editovanou Wikipedii, přečtete si: „Samuel Shalom (židovský mudrc ze 16. st.) uvádí, že Sarza byl soudem ve Valencii upálen na hranici na základě udání rabína Isaaca Campantona, jenž ho obvinil z popření stvoření světa. Historici však prokázali, že toto tvrzení je pouhá legenda.“ Takto židovští výrobci historie a ministerstvo pravdy rozhodují a určují, co se stalo, a co bylo a zůstává „pouhou legendou“. O takové moci si katolická církev může leda nechat zdát.

Lze židovskou moc nějak kvantifikovat? Britský týdeník Economist před několika týdny vydal neobvyklou mapu světa: velikost území státu vzhledem k jeho hrubému národnímu produktu. Je to mapa, která prozrazuje mnohé: Indie je na ní menší než Holandsko, celá Latisnká Amerika je stejně velká jako Itálie; a Izrael je větší než všichni jeho arabští sousedé. Tato mapa nebyla doslova mapou moci. K nakreslení takové mapy by bylo třeba zvažovat ještě další parametry: sílu zbraní, jaderné a konvenční kapacity, vliv spojený s produkcí filmů, knih a novin, mezinárodní postavení atd. Na takové mapě moci by židovstvo vypadalo celkem impozantně. Ve světě, v němž žijeme, jsou Židé významnou silou. Je to mimořádná síla, silnější než katolická církev, rozhodně silnější než Itálie nebo jakýkoliv evropský stát, silnější než Shell či Agip nebo jakákoliv nadnárodní společnost.

Ve vědě o vesmíru se tento fenomén nazývá černá díra: velmi hustá a těžká hvězda mění geometrii okolního prostoru a z takto vytvořené gravitační pasti nemohou uniknout světelné paprsky. Taková černá díra je neviditelná, protože je velmi silná. Podobnou černou dírou je i židovstvo. Je tak silné, že není vidět. Nikdo ho nesmí vidět. Je to největší tabu naší doby. Slavná debata o „ocasu vrtícím psem“ ve věci židovské lobby v USA je jen pokusem chodit kolem tohoto tabu, aniž by bylo skutečně prolomeno. Zajisté, malá zemička na Středním východě zvaná Izrael nemůže „vrtět americkým psem“. Izraelská lobby jako AIPAC a další nemůžou mít velký vliv, i když se o to snaží. Izraelská lobby a stát Izrael jsou jen projevy černé díry: židovstva.

Nedávno proběhla debata mezi Jamesem Petrasem a Normanem Finkelsteinem. Dr. Petras jde k jádru věci, takže proizraelskou lobby popisuje jako „celý řetězec prosionistických mozkových trustů od American Enterprise Institute dál a… souhrnné mocenské uspořádání, které zahrnuje nejen AIPAC, ale také 52 prezidentů hlavních amerických židovských organizací… a jednotlivce na rozhodujících postech ve vládě (Elliott Abrams a Paul Wolfowitz, Douglas Feith a další),… armádu komentátorů, kteří mají přístup do hlavních novin… super bohaté donátory Demokratické strany, mediální magnáty mající páky v Kongresu a exekutivě.“ To není lobby, to je židovstvo.

Proč je židovstvo tak silné právě dnes? To vysvětluji ve své knize Pardes: jako historicky alternativní církev mělo židovstvo tradičního nepřítele v papežské církvi. Když byla římskokatolická církev podlomena, tato alternativní církev vyrazila vpřed. A pokud je toto vysvětlení pro přísné materialisty příliš komplikované nebo nepřijatelné, mohou si ho přeložit do dolarů a liber.

Židovský vědec Zev Chafets nedávno povstal na obranu amerického sportovce Richardsona, jenž byl odstaven za prohlášení, že Židé jsou mocní a lstiví. Řekl: „Židé mají nejlepší bezpečnostní systém na světě. Byli jste někdy na letišti v Tel Avivu? Jsou opravdu vychytralí. Podívejte, jsou po celém světě nenáviděni, tak musí být vychytralí. Získali v tomto světě hodně moci. Víte, co tím myslím? Nemyslím, že je na tom něco špatného. Když se podíváte na většinu profesionálních sportů, řídí je Židé. Když se podíváte na spoustu nejúspěšnějších korporací, na většinu obchodu, provozují je Židé. To není kritika, ale jsou to trochu vychytralí lidé.“

Chafets řekl: „Promiňte, ale Richardson neřekl nic urážlivého. Židé jsou podle mých zkušeností jako národ skutečně chytří. A jsou na to hrdí (hlavně ti hloupí). Jaké další hrozné věci Richardson údajně říká? Že má Izrael nejlepší letištní bezpečnostní službu na světě? To je pravda a Izrael se tím do určité míry sám chlubí. Že jsou Židé nenáviděni a musí se chránit? To je základní předpoklad Anti-Defamation League (Ligy proti pomluvám). Samozřejmě, Richardson přehání, když říká, že Židé vlastní většinu sportovních týmů. Pokud je mi známo, Židé (asi 1 % populace) vlastní jen polovinu týmů v NBA (a podobný poměr je i v baseballu a americkém fotbalu). No a co? Pokud jde o poznámku, že Židé vedou spoustu úspěšných obchodů, je to tak. Židé jsou pravděpodobně ekonomicky nejúspěšnější etnickou skupinou v USA. A co je na tom?“

Na tuto otázku („A co je na tom?“) odpověděl David C. Johnston v New York Times. Napsal: „Nerovnost příjmů [v USA] za rok 2005 výrazně vzrostla. Horní 1 % Američanů – těch s ročními příjmy přes 348 000 USD – získalo největší podíl na národním důchodu od roku 1928, jak ukazují nově vydané informace o daních. Tato nová data rovněž ukazují, že horních 300 000 Američanů získalo dohromady skoro stejný příjem jako spodních 150 milionů. Na osobu si člověk z horní vrstvy vydělal 440 krát víc než průměrný příslušník spodní vrstvy, což oproti roku 1980 představuje téměř zdvojnásobení tohoto rozdílu.“

Otázka, na níž Johnston neodpovídá (ani o ní neuvažuje), zní: kolik z těch „horních 300 000 Američanů, kteří mají dohromady skoro stejný příjem jako spodních 150 milionů“, patří k „ekonomicky nejúspěšnější etnické skupině v USA?“ Nedá se čekat, že – za absence státní církve nebo jiných neekonomických limitů – bude jejich vliv na americkou politiku zhruba úměrný jejich celkovému příjmu?

„Demokracie“ je ideální politický systém, kde má každý člověk jeden hlas a všechny hlasy jsou si rovné. Tohoto ideálu však lze dosáhnout jen stěží dokonce i za nepřítomnosti ekonomické nerovnosti, protože lidé se dělí na více a méně vlivné podle svých schopností. Za situace popsané Johnstonem, kdy má příslušník elity příjem jako 500 obyčejných lidí, je demokracie vážně podlomena. Ovšem myšlenka demokracie je zcela zrazena, pokud tito lidé navíc vlastní hromadné sdělovací prostředky, a tak můžou u ostatních lidí utvářet pohled na svět. Když tito vládci médií zachází se svými prostředky tak, jak se to děje v USA, demokracie ztrácí svůj význam. Z celého srdce souhlasím s paní Merkelovou, která řekla: „Svobodný tisk je základním kamenem naší společnosti a základem všech našich svobod.“ Ale nechápu, proč považuje tisk za svobodný, když ho vlastní židovští a judeofilní vládci médií jako Alfred Neven DuMont, vlastník jednoho z nejstarších německých nakladatelství a spolumajitel izraelských novin Ha’aretz (Merkelová mluvila na jeho narozeninové párty) nebo váš Berlusconi? Proč by měl být tento tisk svobodnější než státem řízený tisk, jak je tomu v Putinovu Rusku? Stát může každopádně prohlásit, že zastupuje všechny své občany.

Proč tak zdůrazňuji pojem „židovští a judeofilní vládci médií“? Nestačilo by jen „vládci médií“? To opravdu ne. DuMontem vlastněný Ha’aretz může vydat článek nazvaný „Vyznání antiněmeckého rasisty“, ale DuMontem vlastněné německé noviny by článek napsaný člověkem, který nemá rád Židy, nikdy nezveřejnily. Judeofilie dělá z vládců médií a jejich holdingů jeden totalitní nástroj, stejný, jako když komunistická ideologie integrovala všechna média do jednoho totalitního (a nudného) aparátu. Tento příměr lze rozvíjet ještě dále: v USA a na Západě všeobecně židovstvo kontroluje řídící pozice, stejně jako kdysi komunistická strana v SSSR: ačkoliv nemají oporu v Ústavě a nejsou formální součástí státního aparátu, tyto neprůhledné skupiny kontrolují všechny procesy a nejsou ovládány žádnými vnějšími silami. Výbor prezidentů hlavních židovských organizací nereprezentuje Joe Publica, stejně jako politbyro nereprezentovalo Ivana Publicoffa.

Tuto pozici kdysi zabírala církev. Velkou část energie a myšlení mas zabírala antiklerikální kampaň na konci 19. a začátku 20. století. Hlavní stížností bylo to, že církev ovládala společnost, ale společnost neovládala církev. Komunistická strana v Rusku (nebo fašistická ve vaší zemi) čelila stejným stížnostem. Teď je na čase poukázat na nového uzurpátora, na židovstvo, které si nezvolila žádná většina, aby usměrňovalo a kontrolovalo její myšlení. Nadměrný vliv židovstva je ukazatelem nedostatku demokracie: ve skutečné demokracii by židovstvo mělo vliv úměrný počtu svých příslušníků. Historie však nekončí a svobodu lze získat posláním židovstva tam, kam byla poslána církev a strana, tj. do kouta naší společnosti.

Revizionisti holocaustu věří, že se židovská moc zhroutí, až bude zničen příběh o holocaustu. Věří, že „židovská moc je založena na lži“. S tím nesouhlasím. Síla židovstva je naprosto reálná, je založena na penězích, ideologii a na všem, na čem lze zakládat moc. Tato skutečná moc může a měla by být zničena. Pak už nebude příběh o holocaustu zajímat nikoho kromě nejbližších příbuzných.

Toto řešení, vedené láskou ke svobodě a soucitem, bude dobré i pro jednotlivé Židy. Jaké je postavení jednotlivého Žida oproti židovstvu? Je to totéž jako jednotlivý příslušník strany a strana. V posledních dnech Sovětského svazu měla strana 16 milionů členů; být členem bylo výhodné; ale když členství ve straně přestalo přinášet výhody, počet členů se scvrknul na několik set tisíc. Nepohlížejte na to jako na tragédii: včerejší komunisté opět získali svobodu. Někteří z nich (jako Jelcin) se stali antikomunisty, jiní politiku opustili a dali se na víru, případně začali dělat řemeslo nebo obchod. Ani ti, kteří komunisty zůstali, zhroucení systému nelitují: zbavili se pokrytců a nemusí se snažit zalíbit milionům maloměšťáků; mohou svou víru proklamovat otevřeně.

Takto to dopadne i se židovstvem. Až se jeho vliv vrátí k poměru odpovídajícímu počtu jeho členů, přijde masový ideologický exodus. Ze 16 milionů Židů zůstane židovskému právu a studiu Kabaly a Talmudu  věrných možná několik set tisíc věřících (Bůh jim žehnej!), zatímco zbytek si najde jiné zájmy (Bůh žehnej i jim). A všichni budou vděční disidentům jako je dr. Toaff, kteří pohřbili mýtus antisemitismu a pomohli jim znovu získat svobodu.

Nemohli by být svobodní i v rámci Židovstva? V 70. a 80. letech se vedla podobná debata ohledně svobody a plurality v rámci komunistické strany. Nakonec to nedělalo dobrotu. Židovstvo není méně monolitické než strana a také zažilo šíření podobných myšlenek, ale toto šíření není dostatečně široké. Na pravém okraji stojí Gilad Šaron, který chce zbavit všechny Nežidy izraelského občanství, nalevo je Uri Avnery, který navrhuje fakticky totéž. Můžeme a měli bychom Židům pomoci znovu získat svobodu, stejně jako bylo pomoženo příslušníkům strany a před nimi návštěvníkům kostelů, aby opět získali možnost svobodné volby.

Translation by Erik Sedláček

* Kleió – postava z řecké mytologie. Dcera nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Je Múzou dějepisectví; pozn. překl.

Featured Posts

If They Are Bombed - They Are Daesh

President Putin is a pirate, no less. In his declaration at the UN, he stole President Bush Jr’s copyrighted 2001 ...

Read More

The Liberation of the Slaves

Donald Trump’s electoral victory unleashed pent-up tectonic energies on the unprecedented scale. The world has been changed, much more than ...

Read More

Ryan Rodrick Beiler / Shutterstock.com

Autumn in Palestine

Autumn is beautiful in Palestine: overripe blue-green figs, unpicked pomegranates pecked by birds, heavy grapes turn red. Now is the ...

Read More

A Syrian Breakthrough

The Russians and their Syrian allies have cut the main supply line of the rebels to the north of Aleppo, ...

Read More

Evan El-Amin  /  Shutterstock.com

Les guerres de genre de H. Clinton

Est-ce que les hommes qui votent pour H. Clinton vont finir en enfer ? Je n'en suis pas sûr. Nous savons ...

Read More

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Israel Shamir © 2016 Frontier Theme